Historia Confederationis Porcorum

Historie FC Prase

Historia Confederationis Porcorum

HD-pig


Dějepravec svědkem budiž času! Avšak nebudu hovořit, kterak zvykem v soudní síni: pravdu, celou pravdu a nic než pravdu! Pravda je pouze schopností pravdivě nazírat realitu, a nadto: tyto dějiny přec píší vítězové! Měl-li bych psát celou pravdu, byl by můj výklad příliš dlouhý, a nic než pravdu? - příliš nudný. Neříkejme tedy lež, raděj fabulace, imaginativní tvůrčí proces, tak blízký duchu FC Prase.
Hráčský kvádr našeho fotbalistního tělesa rekrutuje se zhusta z okruhů intelektuální elity pražské mládeže, ze společnosti filosofů, estétů, jazykozpytců a pivozpitců. Léta páně tisícího devadesátého osmého, zkraje měsíce dubna, semklo se již tak pevné jádro klubu silou dostředivou ve phalangu hrůznou a nádhernou. Záhy jsme zavrhli do té doby nezbytnou zvyklost hrát a řídit hru mozkem a ustanovili vůdcem Jana Doležela, jenž za maskou politologa a nedopitného filosofa skrývá orgánisační potenci Ceasara a Napoleona. Přesto, že již skoro slep a blp, řídí hru z výšky své sedlce s přehledem Atilly, Bílého Huna. Jeho místo je takřka všude, penduluje po celé šíři a déli hřiště, nejspíše jej ovšem najdete v samém středu naší squadry, odkud ještě stále, okem přimhuřelým, hledá jakýsi obkrouhlý objectus diametru zvíci půlosma palce.
Tak jako je ohnisko konkávního zrcadla jemu vzdáleno, i naše těžiště hry spočívá ve více či méně vzdálené taverně. Inabriativní proces sublimuje zejména s přechodem slunce do nadhlavníku. Za takových úmorných chvil zvedá se stenavý kvil a Ryška praví hromovým basem: „To slunce je, podle všech indicií pěkná kurva, kurva.“ Jestliže veškeré ostatní lidské počínání odehrává se a je přímo odvislé od lineárního pojiva času, naše sportmanství probíhá v ne zcela paralelním prostředí žízně.
Jak vidím, není to poprvé, co mne lhaní odvádí od těžiska mé práce. Přece jsem však povinen vyložit filosofické pohnůtky, jež provádí a vyvolávají ducha naší hry. Neb ostatní souvislosti a reálie pominou časem a toliko žízní setrvá naše prahno pochopitelné dalším generacím. V naší hře spatřuji něco libertinského, cosi trpitelského, ba masochidního: ano, je to vytrvalé dráždění žízně až k zdánlivě neodvratnému pádu do abstinenčního Mealmstromu. Připustíme li, že hra v kopanou je pro prase pouhou libůstkou na cestě mezi žízní a nasycením, je veskrze pochopitelná až rytířská slušnost, trpělivost, střídmost, nechlubnost, neřevnivost, nesobectví, podmanivá elegance jakoby liknavých a středověce zpomalených pohybů, které jsou naší hře vlastní.
Již zkraje zmínil jsem vůdčí postavení Doležela, které, ač sám si je nijak nenárokoval, samo vyplynulo z nechuti a lenivosti ostatních. Nyní dovol, milý čtenáři, abych se dále rozepsal o vztazích a úlohách ostatních členů spolku, dříve než mi bude přistoupit k vlastní (a neméně vylhané) historii našich hráčských triumfů.
Nesnadno by bylo hrát bez falstaffovského ducha Pudilova, a proto jej zmiňuji jako druhého, ve cti i zbroji rovného Doleželovi. Pudil, omnivorózní liknavý biped, jistí naši hru a svou rovnováhu bezmála silurskou impozancí své tělesné schrány. Anžto takořka všechny informace v této pasáži jsou smyšlené, snad mi čtenář odpustí tuto malou a nevinou pravdu: Pudil svou eiffelskou výškou spolehlivě odvrací dlouhé výkopy, nasazuje ve prospěch celku svou vskutku hippomorfní leb. Čest jeho vzpomínce.
Další, ne méněcennou, a často krvavou, vložku osobního kouzla přináší klopotivý Poláček, střelec mnoha dobře míněných tyček a břven. Jsa povahou cholerik a brepta, je pochopitelné, že hraje s nezdolnou vervou někde tam za tou bájnou půlící čarou, kterou jsem osobně nikdy neviděl a zblízka nepoznal, a o níž mohu pouze konstatovat, že existuje.
Mezi útočníky vyniká Hruška. Pohybuje se zřejmě tak rychle, že jej většina smrtelníků na hřišti pouze tuší po pachu spálených šancí.
Liberem (hraje s takovou volností, že často ani nepřijde na zápas) je vskutku řeckořímský zápasník Cibulka. Jeho čarostřelná kariéra jej vyhlásila po celé Hans-Paul League a zájem o jeho služby byl obrovský. Nakonec to byl ale on, kdo musil ze všech sil usilovat o přízeň našeho společenstva a nakonec si vydobýt nehynoucího zapomnění někde daleko za onou bájnou čarou, za onou finitis terrae, o které tak často slýchám.
Druhým takovým je snad jen chromec Novák. Jako slavné římské „peříčko do krku“ po Neronském kvasu působí tento stěžeň a výspa češství v naší pokleslé, porkální společnosti. Jsa chromajzlem obětovavším své koleno na oltář vítězství nad Sakostrou FC (jarní sezóna 1998), belhá se nyní jako raněný zubr široširým íhriskem, a pokud Doležel míč s nefalšovaným gustem vyhledává, Novák se mu naopak štítivě vyhýbá. Ve skutečnosti se ovšem jedná o dobře promyšlenou past: nezazní žádné „Nech“, ani nijaké „Pusť“ ale míč se v tu ránu ocitne v zámezí. Detaily jeho tělesné schránky se dozvíte v jeho intimní zpovědi v charakteristice hráčův. (Nicméně ani tam jsem pravdě nedovolil zatemnit mi obzor představivosti.)
Co říci o Trnkovi? Jeho zákroky jsou proslulé, jeho úspěšnost srovnatelná snad jen s MUDr Kevorkianem. Jeho nápřah je smrtící a jeho ruka se nikdy nemine: vždyť už v kolébce zaškrtil dva lahváče, které mu tam osud co zkoušku položil. Na hřišti je nepostradatelný, spolu s Poláčkem vede náš druhý útok a dlužno říci: práce se mu daří.
Obránci jsou bezpochyby nosným pilířem celku: Lubina, Fred, Bičák, Fanda, Pudil a Valentík. Naprostá souhra ducha a těla obráncův činí našeho brankáře Brdyho zbytečným (a právem). Zatímco ostatní vrhají veškerý svůj um do útoku, on jej vrhá do bahna a písku. Není divu, že co do inkasovaných branek jsme na tom nadočekávání dobře. Není výjimkou, že soupeř jen pasivně sleduje, jak naše konto narůstá a nic není mu platné ani bezostyšné obnažování herních slabin v obraně. Právě v dynamické rovnováze nedáš-dostaneš (nebo jak někteří říkají měl dáti-nedal) spočívá morální převaha FC Prase doma i hostujíc. Neboť my se dokážeme radovat (přiďte se kdykoli přesvědčit) z výhry soupeře. Štěstěnu se vyplácí usmiřovat nějakou tou prohrou (sem tam...), a pravý gentleman mávne nad ztrátou rukou a dál v klidu popíjí svou šery. A ještě něco je třeba dodat, než, jak již jsem vyhrožoval výše, přikročím k výčtu velikých vítězství a nepatrných proher, a sice, že je to krása, nevypočitatelnost a kouzlo chaosu, které odjakživa přitahovalo duchy tvůrčí k hrám hazardním a nahodilým a duchy nejtvůrčnější pak inspirovalo k chaotisaci her pravidelných. Soupeř, pravda, sotva může pochopit, že se jeden či druhý z nás na chvíli pozastaví a vnímá s přimhouřenýma očima nádheru okamžiku, absurdní krásu přirozenosti a nahodilosti, která je vlastní prvobytně pospolnému vnímání světa.
Z hnízda gymnasia v Budějovické ulici líhl a líhne se dosud výkvět naší mládeže a právě zde se zformoval kroužek bohémův a plnokrevných sportsmanův, nazývaný v té době Prasečí Farma. Prvotní snahou bylo obohatit svou beztak horkou krev špetkou lihu a za zpěvu bujarých chórův se dopotácet k domovu. Brzy ovšem vyšlo najevo, že naše společenstvo bylo zdánlivě náhodou svedeno dohromady, aby splnilo nějaký vyšší záměr osudu, nějaké to poslání, snad zděděné z dob Camelotských. Věru, hledání Grálu je v moderní době třeba pojímat pragmaticky, a proto nikoli na základě nahodilého výběru a sumarisací skrytých indicií, nýbr že systematicky, kus po kusu okusit moku z každého poháru a doufat, že v krátkém čase, vyměřeném člověku, jeden z nás na ten Grál prostě padne. Jednou pohromadě, jindy po dvojicích, trojicích, ale i každý sám, hledáme den za dnem pohár nesmrtelnosti.
Po čase se zdálo, že naše žízeň tolikým hledáním ochabuje, i bylo třeba ji povzbudit. Povzbudit činností gentlemanskou, sportem na úrovni: známou míčovou hrou football. Tato zpočátku jen hříčka stala se natolik nezbytnou pro naše hledání, že jsme podlehli rozhodnutí založit sporteskní těleso a rozhřížit tak naše působení politické, filosofické, hudební, výtvarné a literární o atletickou exhibici krásy lidského těla.
Do Hans-Paul League jsme se začlenili pod názvem FC Prase počátkem dubna 1998. Z gentlemanských důvodův jsme považovali za spravedlivé, abychom vstoupili do osmé, v té době nejnižší soutěže a hráli tam třebas nemaje soupeře našich qualit. Nebylo výjimkou, že jsme skórovali dvouciferně: střelecký Gargantua Hruška a centérský Pantagruel Doležel byli k neudržení takřka jak stolice šaraticí sycená. Naše věkovitá potíž byl brankář. Paradoxně nejlépe a s nejmenšími ztrátami vyznívala brankářská kariéra Bičákova, neboť jeho neschopnost (kterou šalebně vykrašluje údajnou nedohlédavostí) dostávala obránce do hysterického transu a míče které se přece jen k bráně dostaly byly asi tak hojné, jako Jílkovy dny střízlivosti. A propos: Jílek, enfant terrible a doyen našeho klubu, vždy perfektně ustrojen a s retkem na retku, si zaslouží samostatnou kapitolu v dějinách našeho celku, na kterou ovšem z důvodův již zmíněných nemám momentálně čas.
Ke konci sezóny jsme najali brankářského mistra Datla, jehož výkony byly vždy excelentní až na chabých devadesát pět procent, kdy buďto nepřišel vůbec, nebo poslal jen své tělo, duši odkázav dřímotě pokalební a mystickému projímání.
Náš postup do sedmé ligy byl nicméně nabíledni. Tabulkou osmé ligy jsme se propracovali s rychlostí gazely a důrazem bulbagru. Z druhé posice (až na několik výjimek jsme se shodli, že nutit se na první posici je gentlemana nedůstojno) jsme jistili postup před tuctem poražených a emocionálně na dně se ocitnuvších soupeřův.
Ach, běda, slza déře se mi v ok, vzpomenu-li podzimní sesóny roku 1998. Osud se rozhodl prověřit naše ohlodání sledem neštěstí a kruch, a bil do nás hlava nehlava, až se zdálo, že tomu tlaku podlehnem. Ale nezdolná nýbrž, tak příznačná pro náš celek, nás jen utužila a vyčesala do ještě větší krásy a důstojenství. Soupeři v této lize nebyli sice co do technické vynalézavosti a dadaistického herního stylu hodni srovnání s Prasetem, zato vynikali zrádností a věrolomností, jakou snad ani Řekové před Trójí se nezdobili. Kde my hráli čistě a z rozkoše ze hry, tam chtivost vavřínův a přelétavé přízně několika málo holobytně vyhlížejících fanynek štvala co ohaře naše rivaly do nečestných soubojův, vynalézavých kliček a netušených podlostí, takže jsme, nuceni okolnostmi, pohlíželi na tuto ligu svrchu a hleděli se rychle probojovat k vrcholu tabulky, byť za cenu modřin a krvácivých odérek, to vše abychom měli ten póvl z krku. Běda, nejen na poli bitevním, ale především v zákulisí, za oponou, kuly se pikle a předznamenávaly pohanu nejstrašnější, zradu nejzrádnější a pikel nejzapeklitější. Zatímco my hráli jako o život, drali se kupředu, nezadržitelní na hřišti, s polobožským úsměvem na rtech a s duší plnou klidu, tváří v ksicht nejodpornějšímu sobectví a unfair play, kdosi nekalou intrikou zmocnil se našich těžce a per lacrimam nabytých bodův a pod záminkou malichernou a zlolajnou podrazil nám nohy nečestně a nesportovně, takže jsme se ocitli ne vlastní vinou na samém dně tabulky, bez perspektivy vyváznout s té žumpy směrem k vyšší lize a byli odkázáni na jedinou možnost: upřednostnit čest a přes trpkost předstírané porážky vzdálit se tomu marasmu zpět do ligy osmé.
A vida, z jara roku devítistého, tisícího, devátého a navrch devadesátého se nám začalo kromobyčejně dařit. S přílivem nové krve (počal se hvězdný nástup všestranně vybaveného fotbalisty Valentíka) se mužstvo klonsolidovalo a semklo, takže se obrana stala neprůstřelnou, útok neviditelným a brankář zbytečným.
Jako by hřiště bylo vertikálně položeno a naše brána na jeho výspě: snad pouhou setrvačností chýlily se, kutálely, padaly a zachycovaly se míče byť jen ledabyle vržené oním směrem. Ano: neváhám lhát ani v takové chvíli: považte, ve chvíli kdy i pravda by zněla báchorečně: pravím že kdyby se matematika stavěla od základů naší hry, soustava decimální by sotva stačila. (Brdy, muž hrdý, v hře tvrdý a kalený, chopil se košatící brány naší slávy.) A s červnem bylo jasné, zřejmé a chvála bohu ne docela nepravděpodobné, že postup zpět do sedmé ligy nás nemine, nemineme-li my jej.
Předpokládané a očekávané stalo se skutkem: sedmá league a Prase se opět shledali.