Jak líný Wallís ke štěstí přišel
Bylo, nebylo? Tak začíná leckterá poučná bajka… Wallís, syn staré mlynářky, ležel na peci a škrábal se v prdeli. Bylo hezké odpůldne. Maměnka do sednice vkročí, Wallíse zočí a takto k němu vece.
„Slez už s té pece, lenochu, a pomož mi s mletím.“
„I co bych, mámo, líný sem, a líný zůstanu. Co bych pracoval, když vám jde mletí tak náramně od pantu.“
„Tak víš ty co, synáčku? Táhni do prdele, mám dost toho, živit tě, když se jen válíš a škrábeš se v zadnici.“
A najednou, co to? Wallís se zvedá a že by šel pracovat? Ne, kdepak:
„Tož, mámo, celý dny mne honíš, pujdu tedy do prdele, uhlídám jaké štěstí mne tam čeká.“
A šel, vzal si uzlíček lahvoňů na cestu a jde si, hvízdá si, na mamku a mlejn sere z vysoka.
A jde kolem statku a potká hospodáře.
„Jak se daří tatíčku?“
„Stojí to za hovno. Úroda v prdeli, peníze v prdeli, hamba se ptát.“
„Tož, jak bych vám jenom pomohl? Víte co, já vás rozveselím: nevěšte hlavu, vše se v dobré obrátí.“
Hospodář popadl vidle, nabral Janka a vece: „Do prdele táhni, vandráku, na tvý rozumy je tu akorát tak někdo zvědavej.“
A Wallís šel.
Došel ke studni a hledá, jak by vodu nabral. I přijde k němu stařenka.
„Máš žízeň, synku?“
„Mám, panimámo.“
„Tož, tady si vodu nenabereš: deset let nepršelo a všechna voda je řiti.“
A Wallís se sebral a šel, ani slůvko neprohodil.
A došel k zámku a zdraví panakrále a vece:
„Dobrýtro, pantáto králi, jak vám serou králíci?“
„Tys nám tu scházel: statky v prdeli, poklad v prdeli, pořádek v prdeli. Ještě ty tu oblejzej.“
„Tož, že bych vás rozveselil, pantáto: neberte si to tak, zas bude dobře.“
„Jdi do prde…“
A Wallís šel, ani nedoposlechl. Šel a byl jak ještě kouřící hromádka neštěstí. Slunce zašlo za mrak a Wallísovi bylo smutno. Chtěl lidem pomoci a rozveselit je, dodat jim naděje a odvahy a oni mu zato opláceli nepěknou vyhlídkou na rekreaci. A jak tak jde, nikam nekouká, málem by šláp do hovna.
„Kam koukáš, člověče? Nešlap do mě a dobře se ti odvděčím. Já totiž nejsem jen tak ledajaké hovno. Jsem hovno z Šalamouna.“ Hovno bylo náramný brepta.
„Nepovídej.“
„Povídám. A cos tak skleslý, celý zkormoucený?“
„Ale, kmotříčku Hovne, lidé mne posílají do prdele, máma, hospodář i pankrál. Nevím si rady.“
„Ale to já ti poradím, za to žes mne nerozšlápl. Když tě všichni někam posílají, dej na mě, jdi tam.“
„Šel bych, kdybych cestu znal.“
„A to já ti poradím.“
„Ty, kmotříčku Hovne, jak bys mohl?“
„Kdo jiný by cestu znal lépe, nežli já,“ řeklo hovno a začervenalo se.
A slovo dalo slovo a Wallís šel do prdele. Přešel devatero žízní a devatero kocovin, za sedmero řekami a sedmero horami a mnohostero lahváči dorazil ke kulaté bráně.
Vešel dovnitř a co nevidí?! Poklad pankrále, statky pankrále, voda ze studni, sedlákova úroda a jeho peníze a na tisíc dalších věcí. Jen uskočil, aby ho hovno nepřejelo, co tam rozváželo zásilky, a nabral si, co se mu do kapes vešlo a šel domu, pyšný a veselý.
A vidí mámu a hned jí povídá.
„Pozdravpámbudobrýtro, maměnko.“
„To už si zpátky, lenochu?“
A Wallís ukazuje, jak v prdeli pořídil. A maměnka hned že aby jí trochu z toho bohatství dal. A Wallís že ne, že co sám získal, rozhazovat nebude.
„Dojdi si!“ povídá jí.
A žil šťastně a už nikdy nestrádal, protože byl v prdeli jako doma. A od těch dob, kdykoli se na něj obrátil přítel o pomoc řekl mu: „Jdi do prdele!“
A tak mu to nemějte za zlé.
Bylo, nebylo? Tak začíná leckterá poučná bajka… Wallís, syn staré mlynářky, ležel na peci a škrábal se v prdeli. Bylo hezké odpůldne. Maměnka do sednice vkročí, Wallíse zočí a takto k němu vece.
„Slez už s té pece, lenochu, a pomož mi s mletím.“
„I co bych, mámo, líný sem, a líný zůstanu. Co bych pracoval, když vám jde mletí tak náramně od pantu.“
„Tak víš ty co, synáčku? Táhni do prdele, mám dost toho, živit tě, když se jen válíš a škrábeš se v zadnici.“
A najednou, co to? Wallís se zvedá a že by šel pracovat? Ne, kdepak:
„Tož, mámo, celý dny mne honíš, pujdu tedy do prdele, uhlídám jaké štěstí mne tam čeká.“
A šel, vzal si uzlíček lahvoňů na cestu a jde si, hvízdá si, na mamku a mlejn sere z vysoka.
A jde kolem statku a potká hospodáře.
„Jak se daří tatíčku?“
„Stojí to za hovno. Úroda v prdeli, peníze v prdeli, hamba se ptát.“
„Tož, jak bych vám jenom pomohl? Víte co, já vás rozveselím: nevěšte hlavu, vše se v dobré obrátí.“
Hospodář popadl vidle, nabral Janka a vece: „Do prdele táhni, vandráku, na tvý rozumy je tu akorát tak někdo zvědavej.“
A Wallís šel.
Došel ke studni a hledá, jak by vodu nabral. I přijde k němu stařenka.
„Máš žízeň, synku?“
„Mám, panimámo.“
„Tož, tady si vodu nenabereš: deset let nepršelo a všechna voda je řiti.“
A Wallís se sebral a šel, ani slůvko neprohodil.
A došel k zámku a zdraví panakrále a vece:
„Dobrýtro, pantáto králi, jak vám serou králíci?“
„Tys nám tu scházel: statky v prdeli, poklad v prdeli, pořádek v prdeli. Ještě ty tu oblejzej.“
„Tož, že bych vás rozveselil, pantáto: neberte si to tak, zas bude dobře.“
„Jdi do prde…“
A Wallís šel, ani nedoposlechl. Šel a byl jak ještě kouřící hromádka neštěstí. Slunce zašlo za mrak a Wallísovi bylo smutno. Chtěl lidem pomoci a rozveselit je, dodat jim naděje a odvahy a oni mu zato opláceli nepěknou vyhlídkou na rekreaci. A jak tak jde, nikam nekouká, málem by šláp do hovna.
„Kam koukáš, člověče? Nešlap do mě a dobře se ti odvděčím. Já totiž nejsem jen tak ledajaké hovno. Jsem hovno z Šalamouna.“ Hovno bylo náramný brepta.
„Nepovídej.“
„Povídám. A cos tak skleslý, celý zkormoucený?“
„Ale, kmotříčku Hovne, lidé mne posílají do prdele, máma, hospodář i pankrál. Nevím si rady.“
„Ale to já ti poradím, za to žes mne nerozšlápl. Když tě všichni někam posílají, dej na mě, jdi tam.“
„Šel bych, kdybych cestu znal.“
„A to já ti poradím.“
„Ty, kmotříčku Hovne, jak bys mohl?“
„Kdo jiný by cestu znal lépe, nežli já,“ řeklo hovno a začervenalo se.
A slovo dalo slovo a Wallís šel do prdele. Přešel devatero žízní a devatero kocovin, za sedmero řekami a sedmero horami a mnohostero lahváči dorazil ke kulaté bráně.
Vešel dovnitř a co nevidí?! Poklad pankrále, statky pankrále, voda ze studni, sedlákova úroda a jeho peníze a na tisíc dalších věcí. Jen uskočil, aby ho hovno nepřejelo, co tam rozváželo zásilky, a nabral si, co se mu do kapes vešlo a šel domu, pyšný a veselý.
A vidí mámu a hned jí povídá.
„Pozdravpámbudobrýtro, maměnko.“
„To už si zpátky, lenochu?“
A Wallís ukazuje, jak v prdeli pořídil. A maměnka hned že aby jí trochu z toho bohatství dal. A Wallís že ne, že co sám získal, rozhazovat nebude.
„Dojdi si!“ povídá jí.
A žil šťastně a už nikdy nestrádal, protože byl v prdeli jako doma. A od těch dob, kdykoli se na něj obrátil přítel o pomoc řekl mu: „Jdi do prdele!“
A tak mu to nemějte za zlé.