Co vše lze obětovat vědě aneb Nový
Frankenštajn
(Vybrané pasáže z denníku J. Pudila, doktora medicínského.)
25.8. léta páně 1743
„Zatímco se ještě mlha válela na Hradčanech, já již měl napilno. Až do pozdních hodin pracoval jsem na své teorii, míhal se mezi baňkami a bakulemi a listoval spisy vážených vědců a filosofů. Má předtucha a víra v bádání antropologické zdá se již brzo dojít naplnění. Celé noci probděl jsem nad knihami, takořka nejedl a nepil, sotva do své sklepní pracovny pouštěl vzduch či sluneční světlo. V mihotavém plameni svíce, pohroužen v tichu, dospěl jsem právě nyní, brzo zrána, byv vyčerpán a na pokraji zhroucení, k objevu tak neuvěřitelnému, že se ve mně na chvíli srdce zastavilo.
Ale kterak se přesvědčit o správnosti svého úsudu: život v klamu by mne zlomil! Nezbývá mi tedy, než požít onu vysublimovanou látku. Bože, o sto let jsem předběhl svou dobu! Pravda: mezičlánek člověka a opa jeví se ztraceným: ale nyní, pomocí laboratorní simulace, jsem hotov a připraven tento mezičlánek sám ze sebe vyextrahovat.“
26.8. léta páně 1743
Při Hermu Trismegistovi. Vešel jsem do salonu Uterus, nedaleko Dobytčího Trhu, a objednal si čaj. Potom jsem třesoucí se tekutinou přelil čirou ruku do konvice a pil. Stačilo sedmdesát loků a vnímal jsem opici, jako by byla ve mně. Potom se začalo moje tělo rozdvojovat, stejně jako moje vědomí a celá místnost. Ještě včas mne věrný můj asistent, Zöbelken, odvedl domů a přivázal pevně k lůžku: opice jako by se snažila mi z těla prchnout. Vyděšen tím úkazem a zachvácen strašlivým nucením k tureckému šermu a stolici, usnul jsem.
27. 8. Léta páně 1743
„Ráno. Opice uprchla. Ve spánku se uvolnily popruhy a je ta tam. Nezbývá než pokus opakovat. Zöbelken tvrdí, že opici neviděl, ale je to hlupák.“
14. 9. Léta páně 1743
„Opici se stále nedaří lapit. Jsem o správnosti své teorie přesvědčen, ale nemám kterak bych přesvědčil okolní svět. Z požívání sublimátu chvěje se mi ruka a sotva udržím moč, přesto stále pokračuji v pokusech. Zöbelken se k pokusu připojil, střídali jsme se v pití, ale mě se jeho opici spatřit nepodařilo, ačkoliv on potvrdil, že moji opici vidí, nicméně nebyl s to mne svázat. I jeho opice ráno mizí.“
10,10, L.P. 1743
„Rána jsou horší a horší. Cítím se jako poloviční: zvykl jsem si, že mám opici stále při sobě. Již se ji nepokouším lapit: snažím se jí přemlouvat, ale nechce slyšet. Snad časem zdomácní.“
12.2. L.P. 1744
„Sotva udržím péro. Zvykl jsem si, že opice dělá všechno se mnou, ale psát nedokáže, to musím sám. Z deníku se stává ročník. Zöbelkene, co se s námi děje? Vyvolali jsme ďábla…“
Poslední zápis z 17. 8. 1761.
„Musím si dolít. Pojď, opičko, napijeme se. Zöbelken už nemůže, jeho opice se houpe na lustru. Kde jsem všechen?“
Není třeba zamlčovat, že opici nechytil žádný ze zbývajících dvaasedmdesáti dnů. Jediné, čím se tedy zachoval lidstvu, byla denně ověřovaná teorie, že časy opic byly časy hojnosti a všeho byl dvojnásobek. Ke konci žití se Pudil pokoušel proměnit se v opici docela a získat tím jistotu čtyřnásobku. Po jeho smrti v projektu pokračuje magistr Zöbelken, ale již se neobejde bez cerebrálního vývodu a plínek, a dny jeho žití se nachýlily někdy kolem ledna 1776.
(Vybrané pasáže z denníku J. Pudila, doktora medicínského.)
25.8. léta páně 1743
„Zatímco se ještě mlha válela na Hradčanech, já již měl napilno. Až do pozdních hodin pracoval jsem na své teorii, míhal se mezi baňkami a bakulemi a listoval spisy vážených vědců a filosofů. Má předtucha a víra v bádání antropologické zdá se již brzo dojít naplnění. Celé noci probděl jsem nad knihami, takořka nejedl a nepil, sotva do své sklepní pracovny pouštěl vzduch či sluneční světlo. V mihotavém plameni svíce, pohroužen v tichu, dospěl jsem právě nyní, brzo zrána, byv vyčerpán a na pokraji zhroucení, k objevu tak neuvěřitelnému, že se ve mně na chvíli srdce zastavilo.
Ale kterak se přesvědčit o správnosti svého úsudu: život v klamu by mne zlomil! Nezbývá mi tedy, než požít onu vysublimovanou látku. Bože, o sto let jsem předběhl svou dobu! Pravda: mezičlánek člověka a opa jeví se ztraceným: ale nyní, pomocí laboratorní simulace, jsem hotov a připraven tento mezičlánek sám ze sebe vyextrahovat.“
26.8. léta páně 1743
Při Hermu Trismegistovi. Vešel jsem do salonu Uterus, nedaleko Dobytčího Trhu, a objednal si čaj. Potom jsem třesoucí se tekutinou přelil čirou ruku do konvice a pil. Stačilo sedmdesát loků a vnímal jsem opici, jako by byla ve mně. Potom se začalo moje tělo rozdvojovat, stejně jako moje vědomí a celá místnost. Ještě včas mne věrný můj asistent, Zöbelken, odvedl domů a přivázal pevně k lůžku: opice jako by se snažila mi z těla prchnout. Vyděšen tím úkazem a zachvácen strašlivým nucením k tureckému šermu a stolici, usnul jsem.
27. 8. Léta páně 1743
„Ráno. Opice uprchla. Ve spánku se uvolnily popruhy a je ta tam. Nezbývá než pokus opakovat. Zöbelken tvrdí, že opici neviděl, ale je to hlupák.“
14. 9. Léta páně 1743
„Opici se stále nedaří lapit. Jsem o správnosti své teorie přesvědčen, ale nemám kterak bych přesvědčil okolní svět. Z požívání sublimátu chvěje se mi ruka a sotva udržím moč, přesto stále pokračuji v pokusech. Zöbelken se k pokusu připojil, střídali jsme se v pití, ale mě se jeho opici spatřit nepodařilo, ačkoliv on potvrdil, že moji opici vidí, nicméně nebyl s to mne svázat. I jeho opice ráno mizí.“
10,10, L.P. 1743
„Rána jsou horší a horší. Cítím se jako poloviční: zvykl jsem si, že mám opici stále při sobě. Již se ji nepokouším lapit: snažím se jí přemlouvat, ale nechce slyšet. Snad časem zdomácní.“
12.2. L.P. 1744
„Sotva udržím péro. Zvykl jsem si, že opice dělá všechno se mnou, ale psát nedokáže, to musím sám. Z deníku se stává ročník. Zöbelkene, co se s námi děje? Vyvolali jsme ďábla…“
Poslední zápis z 17. 8. 1761.
„Musím si dolít. Pojď, opičko, napijeme se. Zöbelken už nemůže, jeho opice se houpe na lustru. Kde jsem všechen?“
Není třeba zamlčovat, že opici nechytil žádný ze zbývajících dvaasedmdesáti dnů. Jediné, čím se tedy zachoval lidstvu, byla denně ověřovaná teorie, že časy opic byly časy hojnosti a všeho byl dvojnásobek. Ke konci žití se Pudil pokoušel proměnit se v opici docela a získat tím jistotu čtyřnásobku. Po jeho smrti v projektu pokračuje magistr Zöbelken, ale již se neobejde bez cerebrálního vývodu a plínek, a dny jeho žití se nachýlily někdy kolem ledna 1776.