Frjotka Semenovič a zlatá rybka
Na velkém břehu malé strouhy stála nuzná chýš a v ní bytoval stařičký rybář se svou ženou. Jak se jen jmenoval? Nu, snad to byl Frjotka. Ledva slunko ráno vstalo, zlá Ryška Kuzovna hnala nebožáka staříčka ke strouze slovy:
„Vstávej lenochu, hladem sotva ležím, běž a ulov mi podoustev. Ať mám co po ránu zakousnout.“ A lup chudáka po hřbetě sochorem.
Inu, žena to byla, jak ženy bývají. Zlá a marnivá. Nic jí nebylo vhod, a zrovna toho měli v chyši nejvíc. Celé dny se jen zhlížela v putýnce s kvasem, občas pysk smočila, a mumlala si pod fousy: „Krasavice, krasavice jsem bývala. Co já měla kozáků. Carevice jsem mohla být. Nožku jak z alabastru a vlas plavý rost mi z hlavy. Kam jsem rozum dala, že jsem si Prosťáčka Frjotku Semenoviče za muže vzala.“
Zatím už Frjotka rozhazoval sítě a hleděl, aby Ryšce podouství nanosil. Celý den sítí se oháněl, údy mu již umdlévaly a pořád nic. Ani šupinka. Ani malá bělička. Ani mřenka. Ani střevlička. Ani prd.
„Ach rybičky, slitujte se, Veliký Jesetere, Care všech Vod, sešli mi jen jedinou rybičku. Sic mne bába sochorem zbije. Ach, ženu zlou mám, marnivou. Slituj se nad ubohým mužikem,“ bědoval Frjotka.
Tu v posledním paprsku slunce vidí Frjotka, že se cosi v síti hází. Podívá se blíž a věru: rybka. Rybka je to! A jaká! Nepodobala se ani jedné z obou ryb, které co živ chytil. Šupiny měla samé zlato, oči jako rubíny a co bylo nejdivnější, promluvila k němu ruským hlasem.
„Frjotko, Frjotko Semenoviči, co tak ze smutna? Velikému Jeseteru, caru všech šupináčů se tě zželelo a tak mne vysral. Pusť mne a já ti splním, co jen si budeš přát.“
Chudák Frjotka nevěřil svým uším. Takové štěstí ho potkalo! Zachmuřené čelo se mu rozjasnilo a kvapem přemýšlel, co jen by si měl přát…
„Rybko, rybičko zlatá, pustím tě, když mi dáš plnou síť podouství a mřenku na vrch, aby měla má žena Ryška Kuzovna co jíst,“ vysoukal ze sebe zajíkavým hlasem.
Jak řekl, tak se stalo. Sotva se za rybkou voda zavřela, rozhodil Frjotka ještě jednou sítě a pomalu je vytahuje. A v síti jako by to vřelo, sotva mu síly stačí, aby ji na břeh vytáhl. Plná je, plničká, až přetéká. Frjotka rybce poděkoval a po pás se jí poklonil a už s úlovkem spěchá domů za ženuškou. Ta mě jistě pochválí, myslí si. Na rukou mě bude nosit a možná… možná si mě dneska i připustí.
„Dost že deš, chceš abych hlady pošla, lenochu? Břuch se mi obrací, jak jsem hladová.“
Frjotka zaraženě mlčel.
„Co mlčíš, ty svoloči?! Že tys zase chytil to, co obyčejně? Mám už dost těch hnědých ryb bez očí a bez ploutví. Jen dobře, že nemají kosti, jsem tak vysílená, že sotva panty melu.“
„Ženuško, ženko moje. Štěstí se na nás usmálo. Zlatá rybka mi celou síť podouství nadělila,“ mřenku Frjotka zamlčel, ne bez posraných úmyslů.
„Co to zas meleš? Sem s podouství, než vypustím ducha!“
„Ne, Ryško moje, jen ducha nepouštěj. To raděj sochorem po hřbetě,“ zajíkal se Frjotka. Ptáte li se, jak taký Frjotka vypadal, pak vězte, že by prostřední postavy, teutónského typu, úzské lbi, modrých zraků a ducha mdlého. Filosofickým založením byl extremista vulgo krajnostník. Jeho život se skládal a slepoval ze zbytků předvěkých nadějí a nedozírných spočinutí.
Ledva Ryška slupla první podoustev, rozhojnil se jí v tváři výraz libosti a krátce a trhaně k sobě Frjotku připustila. Frjotka se odvalil a splácel kyslíkový dluh, ale Ryška již hlavou vrtěla a tuze se podivovala.
„Ryba, duše mokrá a studená, že by Frjotkovy něčeho nadělila?“
„Poslyš, mužíčku, nelhal jsi tak drobet Ryšičce Ryšce? Nekoumáš kterak ženušku klamat? Tam kde ti naložili plnou síť podouství, jistě i mřenku dali by!“
„Bať, ženo, i mřenku.“
„Kde mřenku dají, ani krávou by neskrblili, běž k vodě, čapni tu zlatou střemchu a hleď aby ti krávu dala.“
Frjotka věděl, že je ženuška moudřejší, i nemeškal a ztratil se k řece. Vždyť pravdou je, že ho Ryška vyhrála v šachu, když byla mladá, před miliónem podouství a dvěma mřenkami.
Ryba na něj už čekala, nejspíš jí bylo hnedle zřejmé, že Frojtkovi pár podouství stačit nebude.
„Nuže?“ pravila.
„Krávu! Dej krávu, rybko, když’s dala podouství.“
„I co bych nedala, měj si krávu.“ rybka praví a ztratí se ve vodním kníru.
Na velkém břehu malé strouhy stála nuzná chýš a v ní bytoval stařičký rybář se svou ženou. Jak se jen jmenoval? Nu, snad to byl Frjotka. Ledva slunko ráno vstalo, zlá Ryška Kuzovna hnala nebožáka staříčka ke strouze slovy:
„Vstávej lenochu, hladem sotva ležím, běž a ulov mi podoustev. Ať mám co po ránu zakousnout.“ A lup chudáka po hřbetě sochorem.
Inu, žena to byla, jak ženy bývají. Zlá a marnivá. Nic jí nebylo vhod, a zrovna toho měli v chyši nejvíc. Celé dny se jen zhlížela v putýnce s kvasem, občas pysk smočila, a mumlala si pod fousy: „Krasavice, krasavice jsem bývala. Co já měla kozáků. Carevice jsem mohla být. Nožku jak z alabastru a vlas plavý rost mi z hlavy. Kam jsem rozum dala, že jsem si Prosťáčka Frjotku Semenoviče za muže vzala.“
Zatím už Frjotka rozhazoval sítě a hleděl, aby Ryšce podouství nanosil. Celý den sítí se oháněl, údy mu již umdlévaly a pořád nic. Ani šupinka. Ani malá bělička. Ani mřenka. Ani střevlička. Ani prd.
„Ach rybičky, slitujte se, Veliký Jesetere, Care všech Vod, sešli mi jen jedinou rybičku. Sic mne bába sochorem zbije. Ach, ženu zlou mám, marnivou. Slituj se nad ubohým mužikem,“ bědoval Frjotka.
Tu v posledním paprsku slunce vidí Frjotka, že se cosi v síti hází. Podívá se blíž a věru: rybka. Rybka je to! A jaká! Nepodobala se ani jedné z obou ryb, které co živ chytil. Šupiny měla samé zlato, oči jako rubíny a co bylo nejdivnější, promluvila k němu ruským hlasem.
„Frjotko, Frjotko Semenoviči, co tak ze smutna? Velikému Jeseteru, caru všech šupináčů se tě zželelo a tak mne vysral. Pusť mne a já ti splním, co jen si budeš přát.“
Chudák Frjotka nevěřil svým uším. Takové štěstí ho potkalo! Zachmuřené čelo se mu rozjasnilo a kvapem přemýšlel, co jen by si měl přát…
„Rybko, rybičko zlatá, pustím tě, když mi dáš plnou síť podouství a mřenku na vrch, aby měla má žena Ryška Kuzovna co jíst,“ vysoukal ze sebe zajíkavým hlasem.
Jak řekl, tak se stalo. Sotva se za rybkou voda zavřela, rozhodil Frjotka ještě jednou sítě a pomalu je vytahuje. A v síti jako by to vřelo, sotva mu síly stačí, aby ji na břeh vytáhl. Plná je, plničká, až přetéká. Frjotka rybce poděkoval a po pás se jí poklonil a už s úlovkem spěchá domů za ženuškou. Ta mě jistě pochválí, myslí si. Na rukou mě bude nosit a možná… možná si mě dneska i připustí.
„Dost že deš, chceš abych hlady pošla, lenochu? Břuch se mi obrací, jak jsem hladová.“
Frjotka zaraženě mlčel.
„Co mlčíš, ty svoloči?! Že tys zase chytil to, co obyčejně? Mám už dost těch hnědých ryb bez očí a bez ploutví. Jen dobře, že nemají kosti, jsem tak vysílená, že sotva panty melu.“
„Ženuško, ženko moje. Štěstí se na nás usmálo. Zlatá rybka mi celou síť podouství nadělila,“ mřenku Frjotka zamlčel, ne bez posraných úmyslů.
„Co to zas meleš? Sem s podouství, než vypustím ducha!“
„Ne, Ryško moje, jen ducha nepouštěj. To raděj sochorem po hřbetě,“ zajíkal se Frjotka. Ptáte li se, jak taký Frjotka vypadal, pak vězte, že by prostřední postavy, teutónského typu, úzské lbi, modrých zraků a ducha mdlého. Filosofickým založením byl extremista vulgo krajnostník. Jeho život se skládal a slepoval ze zbytků předvěkých nadějí a nedozírných spočinutí.
Ledva Ryška slupla první podoustev, rozhojnil se jí v tváři výraz libosti a krátce a trhaně k sobě Frjotku připustila. Frjotka se odvalil a splácel kyslíkový dluh, ale Ryška již hlavou vrtěla a tuze se podivovala.
„Ryba, duše mokrá a studená, že by Frjotkovy něčeho nadělila?“
„Poslyš, mužíčku, nelhal jsi tak drobet Ryšičce Ryšce? Nekoumáš kterak ženušku klamat? Tam kde ti naložili plnou síť podouství, jistě i mřenku dali by!“
„Bať, ženo, i mřenku.“
„Kde mřenku dají, ani krávou by neskrblili, běž k vodě, čapni tu zlatou střemchu a hleď aby ti krávu dala.“
Frjotka věděl, že je ženuška moudřejší, i nemeškal a ztratil se k řece. Vždyť pravdou je, že ho Ryška vyhrála v šachu, když byla mladá, před miliónem podouství a dvěma mřenkami.
Ryba na něj už čekala, nejspíš jí bylo hnedle zřejmé, že Frojtkovi pár podouství stačit nebude.
„Nuže?“ pravila.
„Krávu! Dej krávu, rybko, když’s dala podouství.“
„I co bych nedala, měj si krávu.“ rybka praví a ztratí se ve vodním kníru.